Vyhlašuji nový projekt - KDO JSI:

 Japonský badatel dal dohromady několik knih s důkazy, jak se strukturuje voda podle informace, jakou ji dáme. Např. krystaly ledu utvoří krásnou mřížku, když dáme

informaci vodě - láska, přetrhanou mřížku, když sdělení zní - nenávist, atd. Jsme tvořeni především vodou. Jaké informace sobě dáváme? Pocity nedokonalosti, nedostatku, nedostatečnosti, viny, selhání… kolik myšlenek a emocí má tendenci se v nás honit? Co tímhle v sobě utváříme? Zdraví, lásku?? To fakt ne. A co začít jinak? 

Ležela jsem ráno v posteli a projela mi hlavou otázka: „Kdo jsi?“ A začaly mi přicházet odpovědi… „Jsem láskou, jsem hojností, jsem radostí, jsem živoucí, jsem živá, jsem zdravím, jsem krásou, jsem štěstím…“ Nezastavovala jsem ten proud, cítila jsem se u toho krásně a najednou mi to došlo. Čím více budu tohle rozvíjet, tím více se to bude stávat pravdou a já naplním mé buňky, můj systém touhle energií, jakou cítím při vyzařování těchto slov a vrátí se mi to i v časech příštích. Já řídím můj život – tím, jaké myšlenky a emoce vysílám, to se mi vrací!! A já chci lásku, hojnost, zdraví, prosperitu a pocit naprostého přijetí a lásky k sobě samé. Ale to nepřijde beze mě. A proto mi přišlo:

 „Dělej tohle každé ráno, než vstaneš. A klidně i večer a kdykoli Tě to napadne.“ Že to nebude vždy snadné? Ale co prostě začít? Jakmile se napojíte na proud ve vašem Já – budou přicházet krásná slova – dovolte si je nechat proudit, nezastavujte to. Vy jste zářiví, krásní, dokonalí – i já jsem. Je na čase, aby si to uvědomila i naše poškozená ublížená mysl.

 

Irena Brejchová

www.tvacesta.cz


Podělte se se mnou, jak Vám to jde - napiště: i.brejchova@seznam.cz

K čemu mi je škola?

Celý svůj život jsem nevěděla, kdo vlastně jsem. Nikdo se mi na to ani neptal, nikdo to nechtěl vědět. Moje osoba se pojila s mým jménem – Irena Brejchová – to byla dostačující odpověď pro identifikaci mého lidství.

Moje formování začalo především na základní škole. Doma jsem slyšela, že je důležité se učit – mít dobré známky – aby ze mě „něco bylo“. A tak jsem svůj život krom baletu, keramiky a později psaní a vedení školního časopisu na gymnáziu, zaměřila na školní prospěch. V podstatě mi bylo ze začátku jedno, co mám v hlavě, důležitý byl prospěch, protože ten byl ukazatelem toho, jak jsem dobrá. A já chtěla být moc dobrá – nejlépe nejlepší. V 9. třídě jsem byla vyhodnocena nejlepší žákyní školy, za co jsem aspoň chvíli měla pocit, že to je už nějaký ukazatel. Můj život sestával ze stresu z písemek, ze zkoušení, chvil radosti z úspěchů či strasti z neúspěchů. Ani jsem nějak neviděla, že můj život není radostí, ale velkou starostí, abych byla neustále připravená ve škole. Dnů, kdy jsem si jen tak hrála a zapomněla na čas, bych spočítala na jedné ruce. Do toho jsem nepřímo slýchávala, že asi nebudu moc chytrá, protože se pořád učím – že známky mám vydřené – což ještě prohloubilo mou zoufalost učit se, učit se a dokázat opak.

Na gymnáziu jsme byly plná třída holek a já viděla, jak se všechny učíme jako „blbé“- že se učíme zpaměti zápisky ze sešitu, které papouškujeme téměř doslovně. Máme za 1 a s tím spokojeně usedáme do lavice. Pokud to bylo horší či špatné, ne jednou padla slza. Pomalu mi začalo docházet, že u mě není rozdílu a že to chci jinak. Protože jsem pořád trpěla syndromem být nejlepší, začala jsem doma studovat „navíc“. Přišlo mi, že nejsem dostatečně sečtělá, takže jsem vstřebávala informace, jak to jen šlo. Dala jsem si za úkol přečíst min. 1 knihu týdně, což ke všem povinnostem a také mladistvému začínajícímu životu, způsobilo zkrácení mého spaní na to nejnutnější. Hodně jsem se stresovala školou, pocitem nedostatečnosti a pocitem, že nejvíce času musím věnovat studiu. Teď mi to přijde až absurdní, jenže ono to tak opravdu bylo. Po maturitě, která nemohla být jinak než s vyznamenáním, jsem si připadala skutečně nabytá vědomostmi. Měla jsem přehled z různých oblastí – věděla jsem, co kdo jaké knihy napsal, co se tehdy a tehdy stalo, věděla jsem všechny možné jiné – k životu samozřejmě nezbytné informace! A zase se stresovala tím, abych se dostala na vysokou, protože bez toho by asi planeta přestala existovat – pro mě to tak v tu dobu opravdu bylo. Vlivem různých okolností, které zas popisuji v jiném článku, jsem přerušila studium a odjela do Irska. To způsobilo jednu fantastickou záležitost – setkala jsem se s lidmi, s holkami z Polska, které měly sotva maturitu, dřely rukama a já najednou s nimi byla na jedné lodi. Nechápala jsem, že neznají základní záležitosti, chvílemi jsem z toho byla i hodně nesvá – o čem si s nimi mám povídat – nemůžeme probírat světový problém na druhém konci polokoule! A najednou jsem pochopila, že i když nic nevědí, jsou fajn, milé, je s nima sranda a hlavně mají něco, s čím jsem se ještě moc nesetkala – životní moudrost. Můj svět se pohnul a mě pomalu začalo svítat - k čemu mi je to kvantum informací, které jsem za život doslova nacpala do hlavy? Co s tím? Najednou mě začaly zajímat jiné otázky, které nám ve škole nikdo nepoložil, co s námi nikdo nerozebíral. Neměla jsem si s tím v podstatě s kým promluvit. Protože kolem mě byli samí studující právníci, doktoři, učitelé – lidi, co stále vstřebávají informace a ani chvíli se nezamyslí, zda to s nimi opravdu rezonuje, zda to je i jejich pravdou. Došlo mi, že jsme jak cvičené opičky – někdo napsal, druhý vezme, naučí se to, hlásá to a dokonce se i hádá za tuto pravdu, protože se považuje za odborníka. A tak jsem začala hledat. Doma jsem po letech spočítala, že mám šest indexů z vysokých škol – od oborů filosofie, ekonomie, psychoterapie, geografie, rozvojových studií, politologie – jen dva indexy ukončené. Na magisterském studiu jsem seděla v lavici a měla jsem pocit, jestli ještě znovu budu poslouchat to samé a rozebírat názory a myšlení někoho jiného, nejlépe v kontextu, jak to autor přesně myslel, že mě to snad položí. A poprvé přes názory mnohých, že navazující magisterský titul je důležitý a že s ním to bude v životě jednodušší, opustila jsem školu úplně a vydala se školou života. Skončila jsem s titulem Bc., jehož diplom jsem někde ztratila a v praxi ho vůbec nepoužívám.

 Hledala jsem na různých kurzech, rozšířeném vzdělávání, získala jsem hodně různých certifikátů, které mi také byly k ničemu, až jsem po čase poprvé začala hledat v sobě. Došla jsem k šokujícímu zjištění, které jsem doté doby vnímala jako klišé – veškerou moudrost máme ukrytou v sobě. A víte co? Je to pravda. Jak jsem byla vzdělána: Sokrates prohlásil slavný výrok: „Vím, že nic nevím.“ A opravdu – náš rozum nic neví, trvalo pár let, než mi to v hlavě secvaklo.

 Všechno vědění, všechnu moudrost – získáváme z jiných center v mozku, než které využívá běžné racionální myšlení a než pěstuje náš vzdělávací systém, naše kultura tahle centra popírá, až "zakrňují". Přejete si vědět? Přejte si moudrost, tím budete hledat sebe, záležitosti vám začnou zapadat dohromady, ale ve škole z tohoto rozvíjení zatím tolik nenajdete.

Hrát si jako děti

Dnes jsem si stavěla kostičky s mým malým synem. Po chvíli jsem si uvědomila, jak jsem do toho zapálená a naprosto jsem ztratila pojem o čase. I můj syn si hrál za chvíli s něčím jiným a já postavila svůj nádherný palác.

Došlo mi, jak je krásné si hrát. Děti si hrají, a pokud mají to štěstí, v budoucnu se jejich hra stane i jejich povoláním – kde zapomínají na čas, prostě prolnou s jejich činností a užívají si ji. Je pro ně přirozeností a je přirozeností za tuto hru dostat zaplaceno. Život tím nepřestává být zábavou, radostí i větší lehkostí.

Kolik z nás tohle má? Kolik z nás naopak žije v přesvědčení, že je nutné dřít – vydat maximální úsilí, i sebepřekonání, abychom dostali zaplaceno? Vždyť „bez práce nejsou koláče“ – a pokud je činnost lehkostí a hravostí – „peníze se za to nesluší“. Kolik takových vzorců a konceptů má mnoho z nás v sobě a práce se stává rutinou, nutností, přežitím?

A co to zkusit jinak?

Irena Brejchová a Petra Matušková nabízí celodenní seminář:

„Povolání snů“ aneb Co je Tvou přirozeností a jak to uplatnit v podnikatelském životě!

Kdy: 9. listopadu v 10.00 – 17.30 v Ústí nad Labem

Obsah:

1. Část: Zaměření se na své schopnosti, hodnotu, dovednosti. Zbavení se starých vzorců, strachů, co mi brání v podnikání. V čem já můžu začít podnikat, či jak obohatit své stávající podnikání.

2. Část: Uvědomění si svého know – how. Jakým způsobem začít – jak dát o sobě vědět – metody, možnosti, informační technologie, jak stanovit cenu.

Naše motto: Už teď v sobě máte ukryto to, za co někdo jiný rád zaplatí, pojďte to s námi objevit!

Cena: 2000,- Kč

Přihlášení na: i.brejchova@seznam.cz, či tel. 778 08 99 10

Zemřít s láskou

   Můj vlastní prožitek pocítění hluboké, hluboké lásky při nahlédnutí smrti mě zbavil naprosto strachu ze smrti – toho, co potom je. Prostě vám to asi nedokážu slovně vysvětlit, ale prostě to vím. Díky tomuhle prožitku byly pro mě jednodušší i události, které nastaly potom. Smrt vstoupila do naší rodiny. Nejdříve odešla babička. Bylo to pro mě hodně těžké, protože babička mi byla hodně oporou a moudrostí v mém životě, cítila jsem, že za mnou stojí a i když jsem se o ní ve stáří dost starala, vynahrazovala mi to mnohonásobně, i když si připadala mnohdy nemožná a neschopná. Moc jsem ji milovala a je pro mě úsměvné používat zde minulý čas, protože ta láska k ní se nikam nevytratila. Pamatuji si na to, kdy jsem ji naposledy objímala, prostě jsem věděla, že to je naposled. Zemřela v nemocnici, ve spánku, před tím večer obklopena těmi nejbližšími. Po její smrti se mi hodně věcí rozložilo a nebyla jsem schopná normálně fungovat, dávala jsem si čas na zotavení. Čas je důležitý. Netlačit na sebe, nechtít po sobě výkony, prostě „jen tak“ být. Čtyři měsíce na to zemřel můj otec. Byl nemocný, ale mohl ještě žít, jeho tělo by to ještě vydrželo. On ale celou svou vůlí přestával chtít. Asi měsíc před smrtí jsem s ním mluvila a to, co říkal, mi vyrazilo dech. Řekla jsem mu, že mluví jak babička, měsíc před smrtí. To, že lidi umírají – není „náhoda“, není to ani osud, který nemohou změnit. Zažila jsem to u sebe, zažila jsem to u babičky a nejvíc jsem to viděla u mého otce. Čtrnáct dní před jeho smrtí jsem s ním mluvila a viděla jsem, že je pevně rozhodnutý odejít. „Že už nemá nic, pro co by tady žil, že ho už nic opravdu netěší a že chce jít…“ Zeptala jsem se ho, zda alespoň vydrží do svých narozenin.“ Měl je za 14 dní – 58 let. Podíval se na mě, lehce se usmál a řekl: „To zas jo.“ Říkala jsem, že mu uděláme velikou oslavu, že si to užijeme. Ten den jsme si povídali o všem, o jeho životě, o jeho láskách, cítila jsem, že je teď prostor zeptat se na vše, co potřebuji. Jeho jedinou velkou vášní bylo hraní – hrál s kapelou od 16 let, zpíval a hrál na basovku. Měl velký talent a sen, který si nedovolil víc rozvinout. Ten den jsem se ho ptala, zda půjde aspoň zítra s jeho kapelou hrát. Domluvili jsme se, že ho tam odvezu, chtěla jsem tam být s ním.

    Další den jsem s ním seděla v hospodě a bylo to pro mě to nejkrásnější a zároveň nejsmutnější hraní, protože jsem věděla, že je poslední, a zároveň jsem si to nechtěla připustit. Nahrávala jsem jejich písničky na můj starý, ošuntělý telefon. Taťka už tolik nezvládl uzpívat, neměl na to dech. Chlapi z kapely si ho trochu dobírali, hráli s ním 42 let a prostě je nenapadlo, že by to mohlo být naposled. Domlouvali jsme tam ještě jeho narozeniny za 14 dní. V pauzách jsem pokládala chlapům otázky – jak vůbec vznikli, jak začínali. Bylo fascinující, jak táta tyhle věci sypal z rukávu. Pamatoval si to v tu chvíli nejlíp. Tak se pilo, hrálo, vzpomínalo. Když jsem odcházela, chlácholila jsem se, že to třeba nebude tak horký. Třeba jsem úplně mimo. Přišla mi najednou hlavou informace, za 14 dní taťka umře. Ale prostě nechtěla jsem si to až tak připustit. Spíš jsem doufala. Přesto mohla jsem se na to aspoň trošku připravit, snažila jsem se na to připravovat nejbližší – říkala jsem všem, že to je vážný a snažila se, aby za tátou domů přišli, pokud chtějí. Prosili jsme tátu, aby se nechal odvézt do nemocnice. Ale sám si s nemocnicí užil své a prostě rezolutně to už odmítal. Říkal: „A jako k čemu?“ Bylo pro nás těžké uposlechnout jeho rozhodnutí, respektovat to. Jeho srdce přestávalo fungovat a on to věděl. Domluvili jsme se s ním, že do narozenin bude doma, pak že bychom to mohli zkusit. Už si ani nepamatuji, co nám na tohle řekl. Ale oslavu narozenin v den jeho narozenin jsme zrušili – žil, ale nebyl schopen se hnout z postele. Rušili jsme ji a nějak doufali, že to zase bude dobrý. Zůstala jsem s mamkou už doma, bylo toho na na ni moc. Když jsem znovu otevřela téma nemocnice, táta se naštval, že ho chceme vyštvat, že se ho už chceme zbavit. Musela jsem mu horkotěžko vysvětlovat, že ho mám fakt ráda a mám o něj jen strach, že víc za tím není. Pohladil mě po vlasech, řekl: „Irenko, jsi hodná, ale fakt ne.“ Seděla jsem u něj celý den, protože usínal v sedě a bála jsem se, aby nespadl. Hodně vážil, ze země bychom ho s mamkou zvednout nedokázaly. Byla jsem u něj i takhle v noci, lehce jsem klimbala s ním. Omývaly jsme ho, dávaly jsme ho na záchod, nebyly jsme na tohle ale vůbec připravené. Ráno mi došlo, že zavolám do hospice Sv. Štěpána v Litoměřicích. Dělala jsem tam před lety dobrovolnici a došlo mi, že tam by mohli nějak pomoci. Mluvila jsem po telefonu s paní ředitelkou. Pamatovala jsem si ji tam jako vrchní sestru, dělala nám - dobrovolníkům supervize. Brečela jsem ji do telefonu, všechno jsem ji líčila. Byla učiněný anděl a neskutečně mi moc pomohla. Popsala jsem ji situaci tatínka, řekla mi, že to už je otázkou max. pár dní, že to, co popisuji, značí brzký konec a je v pořádku respektovat tatínkovo přání umřít. Jelikož jsme neměli doma věci – byla možnost půjčit si je z hospice či ho odvést do hospice. Bála jsem se, že s hospicem nebude táta souhlasit, ale věděl, co je hospic a s tím souhlasil. Slíbila jsem mu, že tam budu celou dobu u něj, i přes noc. Vyřídila jsem ještě to dopoledne všechny papíry, sanitu a přípravu na příjem. Měla jsem radost, že se to hýbe a hlavně jsem potřebovala nějaký pocit opory za sebou, což jsem ten hospic v této situaci vnímala. Mamča z toho byla chudák odrovnaná. Zařídila jsem sanitu, i jsem řekla těžkou váhu mého otce, který již nemohl chodit. Saniťáci ale nebyli připravení a prostě neměli s tímhle zkušenosti. Věděla jsem, že v paneláku po schodech bez výtahu tátu nedopravíme. Odcházeli a já rušila příjem v hospici a domlouvala hned ráno návštěvu doktora a sestry u rodičů doma. Prosila jsem saniťáky, zda by mi nemohli poskytnout a přivézt přístroj na příjem kyslíku, že by to tátovi usnadnilo dýchání. Dohadovali se, komu mám zavolat, nakonec mi řekli, že to domluví, ať si zavolám rychlou. Volala jsem záchranku, snažila jsem se paní operátorce vysvětlit daný stav věcí, co se stalo, co potřebujeme. Komunikace s ní nebyla jednoduchá, prostě moc nechápala, o co mi jde. Za pět minut opravdu zvonila rychlá – pět velkých chlapů připraveni naložit tátu do nemocnice. Doktor začal měřit tátovi tlak, měřit hodnoty, kontroloval ho, začali ho nakládat. Viděla jsem, že na botník skutečně položili ten přístroj, o který jsem žádala, ale nechápala jsem ten souběh, o co tu vlastně jde. Začali tátu nakládat. Já jim říkám, že ne do nemocnice, ale do hospice. Doktor řekl, že do hospice nevozí, že do nemocnice. Já jim znovu vysvětlovala, o co tady jde, jaká je situace, že to je nedorozumění, ale ten doktor mě vůbec nevnímal. Nevnímal tátu – šel do akce – zachránit život – odvést do nemocnice. Shodou okolností to byl stejný doktor, který přijel před 4 měsíci k babičce a odvážel babičku do nemocnice – vynadal mi, že babička má být dávno v nemocnici. V nemocnici po vyšetření babičku dali na oddělení, kde už není možné léčit, kde se umírá, či odchází do LDN, babička zde za 10 dní zemřela.

     Tátu už nasměrovali do plachty, volal mi zrovna brácha, který mi dodal velkou sílu. Zaklapla jsem telefon. Dodnes si pamatuji, jak jsem stála v chodbě – a řešila, jak se rozhodnout? Nechat je odejít a litovat toho, že jsem se nepostavila za rozhodnutí táty, nebo přeřvat 5 chlapů a jednat? Byla ve mně v tu chvíli obrovská síla a já jsem cítila, že nejsprávnější rozhodnutí je řvát. Zastavila jsem je a donutila jsem je, aby tátu začali vnímat. Že je sice nemocnej, ale není blbej a že i když ztěžka potichu mluví, je schopný učinit rozhodnutí a kdyby ho vnímali, slyšeli by, že říká do nemocnice ne. Odnesli ho zpátky na jeho postel.

   Doktor byl na mě velmi ostrý, díval se na mě jako na šílence, který chce zabít tátu – vždyť oni mu chtějí pomoci a já mařím jejich práci. Říkal mi, že musíme podepsat reverz a že to znamená, že už nám nebude pomoci a že táta tady umře a že oni už nepřijedou. Dával mi dost najevo, že já za to můžu. Poprosila jsem je, ať jsou z ticha. Byla pro mě žalostná slova, která vycházela z úst mého otce, ale vnímala jsem, že je svobodná bytost a že má právo na to si vybrat. Dávala jsem tátovi otázky, zda si je vědom toho, co se děje a on na to odpovídal. Řekl, že do nemocnice fakt už nechce a že si je vědom a že chce umřít. Doktor vztekle vypisoval papíry, chápala jsem jeho úhel pohledu, ale on vůbec nevnímal nás. Zatímco vypisoval, druhý člověk ze zdravotnického personálu se táty ptal, že ho odněkud zná – znal ho před lety z nějakého hraní. Táta se potichu rozvyprávěl s úsměvem o jeho historii hraní, vzpomínal. Já vedle něj seděla a prostě mi stékaly slzy po tváři. Oba jsme podepsali reverz a doktoři odešli. Nezapomněli si vzít ten přístroj na dýchání z botníku s sebou. Zůstali jsme tam s tátou sami. Věděla jsem, že teď už to je jen na nás a že to prostě zvládneme. Mrzelo mě, že se to celé takhle zkomplikovalo, ale věděla jsem, že už je dobře. Táta dokonce zvládnul vstát – což jsme s mamkou s údivem pozorovaly. Pomohly jsme mu na záchod a zpátky. Mamka odběhla něco vyřídit ven a přišel brácha. Stmívalo se a my tři potichu seděli v jedné místnosti. Místnost byla klidná, tichá. Jako když se vše zastaví. Čekali jsme, čekali jsme na to, co mělo nevyhnutelně přijít. Řekla jsem tátovi, že ho máme rádi. On se usmál a s pauzami a řekl: „Já vím, že je to blbý, ale já nevím, kdo tady je.“ Řekla jsem, že Irča a Jirka – jeho děti. On na to: „Já vás mám taky moc rád.“ Zas bylo ticho a my tři seděli. Chvílema jsem držela tátu za ruku, či za ramena, chvílemi jsem byla o kousek dál. Za chvíli se brácha rozloučil, že přijde zítra. Zůstali jsme jen my dva. Táta si ze sedu, ve kterém byl v polospánku, lehnul. Zeptala jsem se ho, zda chce víc přikrýt, zda mu není zima. Odvětil, že ne. Zeptala jsem se ho, zda něco nepotřebuje, odvětil, že ne. Stála jsem nad ním a koukala jsem na něj. Najednou jsem v hlavě zničehonic měla černobílý obraz jeho usmívajícího obličeje a viděla jsem, že mi mává. Absolutně jsem nechápala, co se to děje. Za chviličku se jeho tělo naprosto uvolnilo, vydávalo zvuky všelijakého praskání a vydechlo naposledy. Zůstala jsem stát jak opařená. Cítila jsem hluboký, hluboký klid a lásku, který prostupoval celou místností a celou mou bytostí. Nemohla jsem ani uronit slzu. Věděla jsem, že všechno je v naprostém pořádku, že je vše, jak má být. Byla jsem vděčná, že se to stalo doma, v klidu, v láskyplné atmosféře. Za chviličku vešel klíč do zámku a přicházela mamka… Ta potřebovala velikou náruč lásky, která stejně nemohla v tu chvíli zastavit tu bolest, která přišla.

    Ještě tu noc jsme se všichni nejbližší, co to šlo, sjeli. S tátou se mohli jít rozloučit. Ještě tu noc jsem zařídila pohřební službu a věci, které tomu náleží. Týden po jeho narozeninách jsme „oslavu“ skutečně udělali. Všichni se sešli a ještě mnohem víc, jen táta nás pozoroval „odjinud“…

Pokud s Vámi zarezonoval článek a máte nějaké otázky, sdělení, klidně mi napište:

Irena Brejchová,
terapeut, lektor
i.brejchova(zavináč)seznam.cz
778 08 99 10

www.tvacesta.cz

Starý muž, jemuž zemřela žena

Nedávno jsem seděla v restauraci a viděla jsem u vedlejšího stolu sedět starého pána. Pil pivo, hleděl do sklenice, občas si vzdychnul a vypadal zkroušeně. Nejvíce se mu rozzářily oči, když se podíval na mého dvouletého syna, který si hrál opodál. Zeptal se, zda mu může objednat zmrzlinu. Byl rád, když viděl tolik nadšení a radosti z jedné zmrzliny. Když jsem se vracela ze záchodu, zaslechla jsem, jak se s někým dal do řeči a říká, že mu zemřela před pár dny žena. Viděla jsem hodně žalu a smutku v jeho očích. Chtěla jsem jít za ním a dát mu ruku na záda - to dělám při terapii, když cítím u klienta, že to je potřebné. Ale tady jsem byla venku v restauraci, kde se nic takového "nehodí", kde je přeci hodně lidí, kde se nepracuje, atd. Cítila jsem ale, že mu chci vyjádřit milá slova, klidně ho obejmout, na chvíli být s ním... Všechno tohle mi běželo hlavou i emocemi. Hlava mě ale zastavila: Přece nepůjdu za cizím člověkem? Jak na to asi může reagovat? Měla jsem jen chvilku na rozmyšlení, byli jsme na odchodu - bylo ve mně váhání, strach, přitom zároveň přirozená touha vyjádřit lásku a sounáležitost s člověkem. V tu chvíli můj strach ale převážil, nedala jsem to. Přišli jsme domů a já si uvědomila, že mít druhou šanci, zachovám se jinak. Běžela jsem se zpátky podívat do té restaurace - se strachem, co tam vlastně budu dělat, ale pán už tam nebyl... 
Rozhodla jsem se, že tohle mi stačí. Už se nechci nechat zastavit mým vlastním strachem, co si o mně kdo pomyslí, jak co dopadne. Pokud vstupujeme do naprosto neznámé situace, obavu máme vždycky. To ale neznamená, že všichni budeme jen dělat to, co je pro nás běžné a nebudeme se řídit opravdu tím silným pocitem, který nás vede... 

Projít tmavým dnem a odrazit se ke světlu!!! 

Aneb Jsem Skutečně "magor"?

Jmenuji se Irena Brejchová, jsem matkou, partnerkou, majitelkou dvou psů a pro většinu lidí „šílenec, blázen, taky prý magor. Sama jsem to shrnula statusem – „nevyhovující této společnosti“.

 Dříve jsem se cítila frustrovaná, vyřízená, divná, naučila jsem se zde fungovat naprostým popřením sebe sama. A výsledek? Deprese, neurózy, frustrace, alergie, astma, selhání imunity, divné neurologické stavy, které doktoři nedokázali zaškatulkovat, atd. atd. Teď jsem pro většinu lidí „mimoň“ a výsledek? Jsem zdravá, bez jakýkoli léků, vakcín, foukadel, po většinu času v radosti, spokojenosti a chvílemi hrdá na to, že jsem taková, jaká jsem a na to, co dělám.

Tak kde začít. Mám jen málo vzpomínek z dětství, kdy jsem zažívala hezké chvíle. V podstatě jsou to chvíle, kdy jsem se cítila součástí celku, kdy jsem plynula s tím vším kolem a rozpínala jsem se do prostoru. Jelikož mi ale bylo řečeno – „Jednou umřeš a po smrti nic není…“ Nic… prázdnota, konec… tma.. ticho… Jaká si neurčitost, kterou jsem nedokázala jakkoli pojmout. Začala jsem se „zmenšovat“. Pak přišly další a další záležitosti, kdy jsem zapomněla na to, kým ve skutečnosti jsem, co cítím a přijala pravidla vnějšího světa. Pamatuji si, že jsem ráno vstávala a těšila se na večer, až půjdu spát – až si ten den „odbudu“. Cítila jsem pořád z něčeho různé strachy, úzkostné stavy, bylo jen málo chvil, kdy jsem se cítila opravdu v lehkosti a šťastná. Nedokázala jsem o tom samozřejmě přemýšlet, přišlo mi, že to nejde jinak a že takový je daný stav věcí – tečka. Snažila jsem se poctivě připravovat do školy – aby ze mě něco bylo! Abych mohla studovat, najít si přítele a žít šťastný život. Nijak jsem to „štěstí“ ale nepociťovala. V 17 letech se mi do ruky dostala knížka – už si nepamatuji o čem – ale byl tam používán termín boží láska, boží přítomnost, boží přirozenost. Pojem Bůh mě velmi děsil – byla jsem přeci velmi inteligentní studijně zaměřený racionální typ! Za těmi slovy jsem ale cítila jistou hloubku a zvláštně to se mnou rezonovalo a na chvíli jsem se dostala do toho známého stavu z dětství. Najednou jsem cítila klid, pohodu, jen spokojenost, že jsem… Vydrželo to velmi krátce a pak se to opět vytratilo.

Na gymnáziu jsem prožívala takové běžné mládí – první alkohol, první kluci, vztah, peripetie s první láskou a touha něco dokázat – mít hodnotu, být chytrá, atd. V 19 letech na vysoké škole jsem se dostala na totální dno – pod vlivem vnějších událostí v rodině, velkých problémů s přítelem, také pod vlivem studia (studovala jsem rozvojové země – války, bídu, utrpení) jsem dopadla tak hluboko, že světlo světýlko bylo někde hodně v dáli. Nemohla jsem ani vstát pořádně z postele, jíst, cítila jsem v sobě tak hlubokou bolest, strach z každé přicházející minuty se střídající prázdnotou a šedí. Přestávala jsem mít chuť v tomhle světě žít. Každé probuzení bylo bolestnější a bolestnější – chvíle klidu, kdy za pár sekund dopadne tvrdý náraz bolesti. Byly Vánoce a byly to ty nejšedivější Vánoce pod sluncem. Ztrácela jsem se v sobě, ztrácela jsem sebe. Svitla mi poslední naděje – šance na změnu – ukončit si život. Moje myšlenky se ubíraly alespoň nějakým směrem, navíc bylo to řešení. Tolik jsem toužila po tom ucítit klid, ticho, konec. Když jsem v ruce držela prášky, vedla jsem vnitřní rozhovor sama se sebou. Najednou přišlo ještě jedno řešení – co tady nechat umřít sebe, toho člověka, který se snaží každému pomoci, vyhovět, splnit očekávání ostatních, aby je naplnil štěstím. Toho, co se honí za tím, co se má – co se od něj očekává – ten vlastně chce umřít, už vůbec nemůže. Co když ale neumřu celá, ale část začne žít úplně jinak bez ohledu na ostatní – „sobecky“ – prostě navzdory všem a všemu? Co když to jen zkusím a když tak ty prášky vezmu v případě neúspěchu pak? Svitla mi naděje a prášky jsem odložila. Nebylo to jednoduché, motala jsem se v tom všem další měsíc, nakonec jsem toho všeho tady nechala a odjela jsem za svým kamarádem do Irska a prášky hodila do záchodu.

 Začala moje nová kapitola života, kdy jsem se pomaličku stavěla na vlastní nohy a pomalu s pauzami žila svůj život. Nemoci mě pak donutily více hloubat do sebe, hledat v sobě a pracovat na sobě. Procházela jsem několik let různými terapiemi – semináři, kurzy, hledáním. Pokládala jsem si různé otázky, hledala odpovědi. Až se mi otevřel svět netušených možností. Jen koutkem duše jsem doufala v život, jaký žiju dnes.

 Cítím energii Boha – vesmíru – univerza – kvantového pole – jakkoli to nazvete. Ráno se s ním budím a večer s ním usínám.  Je to stav klidu, naplněnosti, souznění. Pochopila jsem různé fungování našich životů, jak si my sami a na jakém základě tvoříme svou vlastní realitu. Když se ponořím do sebe – vnímám obrazy, chodí mi informace, vysvětlení na různé mé otázky. „Stahuji data“ za úrovní kolektivního nevědomí. Vím, že je uvnitř mě hodně moudrosti, kterou stále objevuji a v podstatě začínám. Bojím se to vyslovovat nahlas, mám strach, co to může způsobit. Přesto vím, že po tom moc toužím. Dovoluji si konečně tvořit život, jaký chci. Děkuji za můj život, že ho můžu žít, jak ho žiju. Děkuji za mého úžasného přítele – který je velmi racionální a v hodně oblastech mi sice nerozumí, ale přesto mě respektuje a přijímá. Jen konstatuje: „prostě nevím a ani moc mě to nezajímá, stejně Tě moc miluju“. Děkuji za úžasné lidi a přátelé, které mám kolem sebe. Děkuji i to, že jsem se dostala k Centru obnovy životní harmonie a zjistila, že to, jaká jsem, má za následek i to, že dokážu pracovat ojedinělou technikou, pomáhat velmi efektivně lidem a velmi rychle ulevovat a dostávat lidi právě do toho klidu, kde se spojují s vlastní podstatou. Miluju svůj život a děkuju, že tady stále jsem a že už přibývají lidé, kterým nepřipadám tady ta divná já.

Pokud s Vámi zarezonoval článek a máte nějaké otázky, sdělení, klidně mi napište:

Irena Brejchová,
terapeut, lektor
i.brejchova@seznam.cz
778 08 99 10

Život, jaký chceš

Nelíbí se mi svět, v němž jsem se narodila. Násilí, nepohodlí, frustrace, nemoci... A ještě se to zde považuje za běžné a normální. Opravdu vím, že můžeme žít jinak. Sama jsem tak dřív žila a měla spoustu zdravotních problémů, byla unavená, zničená. Sama jsem si přišla divná, nemohoucí, neschopná. Než mi v hlavě došlo velké JO AHA. To nejsem já ta divná, nemocná - to ty principy kolem mě nejsou úplně v pořádku. A šla jsem cestou postupného přijímání sebe, cestou, kdy jsem se odvažovala i sdělit někomu to, co je skutečně uvnitř mě. Začala jsem se čím dál víc spojovat se sebou a přijímat tu nejdůležitější složku v nás samých, která je naprosto opomíjena a potlačována. Protože v té je naprostá síla, dokonalost... Představ si život, kdy se z ničeho neviníš, neničíš sám sebe myšlenkami na svou nedokonalost. Život, v němž ráno vstaneš a ten den si užíváš. Život, kde nejsi obětí vnějšího světa, ale tvůrcem a tvoříš si život podle obrazu, jaký chceš. A co když to je možné? Co když to je naše pravá přirozenost? ANO, je to možné. Já to žiju a opravdu nejsem sama, nechceš tak žít taky? 

Bez svírání mysli, která ve skutečnosti svírá nás...

Život je neustálá změna a není možné ho naší myslí zachytit, ovládnout, překroutit. Tím jsme maximálně frustrovaní, nevrlí, rozlobení na vnější okolnosti. Pokud se zbavíme všech omezujících přesvědčení, která vytváří mysl - co by se mělo, nemělo, jak by co mělo být a vše přijmeme, jak to k nám přichází, přijde naplnění, klid, spojení, radost... okolnosti už nesvíráme, vše proudí skrze nás, ale my ten proud směřujeme - naším srdcem, našimi sny, našimi myšlenkami...bez svírání myslí, která ve skutečnosti svírá nás.  

Už se vám stalo, že jste někde chtěli být včas a věděli jste, že už teď jedete pozdě? Vše má svůj důvod a vše nějak universum (synchronizace) použije pro svůj účel. A vy s tím stejně už nic nenaděláte. Přesto vás svírá nepříjemný pocit, frustrace, očekávání, co to způsobí, atd. Místo toho, abyste se uvolnili a přijali to, tak jak to je a jde.. stejně to prostě už nezměníte... Mnohdy to nakonec vlivem "náhody" stihnete, mnohdy to nezpůsobí vůbec nic, max. váš pocit trapnosti - prostě nic není dokonalého, ani vy ne. Ale kolik stresu to způsobilo před tím či i potom vám, protože takhle jste to přesně chtěli či nechtěli... a to - jak to přesně chcete - jak na tom lpíte, to vytváří tolik bolesti... nic není tak, jak si přesně do puntíku naplánujete a díky Bohu za to, protože okolnosti, které si opravdu přejeme, k nám přichází formou, jakou bychom ani nebyli schopni vymyslet. Moje moudrá babička říkávala: "Člověk míní, pán Bůh mění." 

Cesta

Sama hledám způsoby, jak co nejvíce ulevit lidem. Žijeme ve světě, který není jednoduchý. Mnohdy v něm zápasíme, bojujeme, snažíme se ze všech sil, a přesto máme pocit, že prohráváme. Sama jsem hodně zápasila, až jsem se "zabejčila", že takhle žít už nechci a že se nesmířím s ničím méně, než se svými sny. Nebylo to jednoduché, ale byla to cesta a stále to cesta je. Všichni, co se vydávají na cestu - bez ohledu na překážky, jedno je jisté - bez ohledu na čas vás čeká váš vysněný cíl, pro který jste se rozhodli. Nic není nemožné, i když se nás okolí snažit přesvědčit o opaku. To my jsme tvůrci svých životů. Pokud si přejete spokojený život - nechtějte o nic méně. Pokud jste se rozhodli, ale tápete, potřebujete pomoc, jste ti praví adepti na terapii se mnou. Umím dělat spoustu věcí, ale bez vaší vůle a chtění změny - ať už k uzdravení, ke klidu, k lásce, k hojnosti, aj., to nepůjde. Držím palce, ať máte sílu a odhodlání jít v souladu se svým srdcem.