Projít tmavým dnem a odrazit se ke světlu!!! 

Aneb Jsem Skutečně "magor"?

Jmenuji se Irena Brejchová, jsem matkou, partnerkou, majitelkou dvou psů a pro většinu lidí „šílenec, blázen, taky prý magor. Sama jsem to shrnula statusem – „nevyhovující této společnosti“.

 Dříve jsem se cítila frustrovaná, vyřízená, divná, naučila jsem se zde fungovat naprostým popřením sebe sama. A výsledek? Deprese, neurózy, frustrace, alergie, astma, selhání imunity, divné neurologické stavy, které doktoři nedokázali zaškatulkovat, atd. atd. Teď jsem pro většinu lidí „mimoň“ a výsledek? Jsem zdravá, bez jakýkoli léků, vakcín, foukadel, po většinu času v radosti, spokojenosti a chvílemi hrdá na to, že jsem taková, jaká jsem a na to, co dělám.

Tak kde začít. Mám jen málo vzpomínek z dětství, kdy jsem zažívala hezké chvíle. V podstatě jsou to chvíle, kdy jsem se cítila součástí celku, kdy jsem plynula s tím vším kolem a rozpínala jsem se do prostoru. Jelikož mi ale bylo řečeno – „Jednou umřeš a po smrti nic není…“ Nic… prázdnota, konec… tma.. ticho… Jaká si neurčitost, kterou jsem nedokázala jakkoli pojmout. Začala jsem se „zmenšovat“. Pak přišly další a další záležitosti, kdy jsem zapomněla na to, kým ve skutečnosti jsem, co cítím a přijala pravidla vnějšího světa. Pamatuji si, že jsem ráno vstávala a těšila se na večer, až půjdu spát – až si ten den „odbudu“. Cítila jsem pořád z něčeho různé strachy, úzkostné stavy, bylo jen málo chvil, kdy jsem se cítila opravdu v lehkosti a šťastná. Nedokázala jsem o tom samozřejmě přemýšlet, přišlo mi, že to nejde jinak a že takový je daný stav věcí – tečka. Snažila jsem se poctivě připravovat do školy – aby ze mě něco bylo! Abych mohla studovat, najít si přítele a žít šťastný život. Nijak jsem to „štěstí“ ale nepociťovala. V 17 letech se mi do ruky dostala knížka – už si nepamatuji o čem – ale byl tam používán termín boží láska, boží přítomnost, boží přirozenost. Pojem Bůh mě velmi děsil – byla jsem přeci velmi inteligentní studijně zaměřený racionální typ! Za těmi slovy jsem ale cítila jistou hloubku a zvláštně to se mnou rezonovalo a na chvíli jsem se dostala do toho známého stavu z dětství. Najednou jsem cítila klid, pohodu, jen spokojenost, že jsem… Vydrželo to velmi krátce a pak se to opět vytratilo.

Na gymnáziu jsem prožívala takové běžné mládí – první alkohol, první kluci, vztah, peripetie s první láskou a touha něco dokázat – mít hodnotu, být chytrá, atd. V 19 letech na vysoké škole jsem se dostala na totální dno – pod vlivem vnějších událostí v rodině, velkých problémů s přítelem, také pod vlivem studia (studovala jsem rozvojové země – války, bídu, utrpení) jsem dopadla tak hluboko, že světlo světýlko bylo někde hodně v dáli. Nemohla jsem ani vstát pořádně z postele, jíst, cítila jsem v sobě tak hlubokou bolest, strach z každé přicházející minuty se střídající prázdnotou a šedí. Přestávala jsem mít chuť v tomhle světě žít. Každé probuzení bylo bolestnější a bolestnější – chvíle klidu, kdy za pár sekund dopadne tvrdý náraz bolesti. Byly Vánoce a byly to ty nejšedivější Vánoce pod sluncem. Ztrácela jsem se v sobě, ztrácela jsem sebe. Svitla mi poslední naděje – šance na změnu – ukončit si život. Moje myšlenky se ubíraly alespoň nějakým směrem, navíc bylo to řešení. Tolik jsem toužila po tom ucítit klid, ticho, konec. Když jsem v ruce držela prášky, vedla jsem vnitřní rozhovor sama se sebou. Najednou přišlo ještě jedno řešení – co tady nechat umřít sebe, toho člověka, který se snaží každému pomoci, vyhovět, splnit očekávání ostatních, aby je naplnil štěstím. Toho, co se honí za tím, co se má – co se od něj očekává – ten vlastně chce umřít, už vůbec nemůže. Co když ale neumřu celá, ale část začne žít úplně jinak bez ohledu na ostatní – „sobecky“ – prostě navzdory všem a všemu? Co když to jen zkusím a když tak ty prášky vezmu v případě neúspěchu pak? Svitla mi naděje a prášky jsem odložila. Nebylo to jednoduché, motala jsem se v tom všem další měsíc, nakonec jsem toho všeho tady nechala a odjela jsem za svým kamarádem do Irska a prášky hodila do záchodu.

 Začala moje nová kapitola života, kdy jsem se pomaličku stavěla na vlastní nohy a pomalu s pauzami žila svůj život. Nemoci mě pak donutily více hloubat do sebe, hledat v sobě a pracovat na sobě. Procházela jsem několik let různými terapiemi – semináři, kurzy, hledáním. Pokládala jsem si různé otázky, hledala odpovědi. Až se mi otevřel svět netušených možností. Jen koutkem duše jsem doufala v život, jaký žiju dnes.

 Cítím energii Boha – vesmíru – univerza – kvantového pole – jakkoli to nazvete. Ráno se s ním budím a večer s ním usínám.  Je to stav klidu, naplněnosti, souznění. Pochopila jsem různé fungování našich životů, jak si my sami a na jakém základě tvoříme svou vlastní realitu. Když se ponořím do sebe – vnímám obrazy, chodí mi informace, vysvětlení na různé mé otázky. „Stahuji data“ za úrovní kolektivního nevědomí. Vím, že je uvnitř mě hodně moudrosti, kterou stále objevuji a v podstatě začínám. Bojím se to vyslovovat nahlas, mám strach, co to může způsobit. Přesto vím, že po tom moc toužím. Dovoluji si konečně tvořit život, jaký chci. Děkuji za můj život, že ho můžu žít, jak ho žiju. Děkuji za mého úžasného přítele – který je velmi racionální a v hodně oblastech mi sice nerozumí, ale přesto mě respektuje a přijímá. Jen konstatuje: „prostě nevím a ani moc mě to nezajímá, stejně Tě moc miluju“. Děkuji za úžasné lidi a přátelé, které mám kolem sebe. Děkuji i to, že jsem se dostala k Centru obnovy životní harmonie a zjistila, že to, jaká jsem, má za následek i to, že dokážu pracovat ojedinělou technikou, pomáhat velmi efektivně lidem a velmi rychle ulevovat a dostávat lidi právě do toho klidu, kde se spojují s vlastní podstatou. Miluju svůj život a děkuju, že tady stále jsem a že už přibývají lidé, kterým nepřipadám tady ta divná já.

Pokud s Vámi zarezonoval článek a máte nějaké otázky, sdělení, klidně mi napište:

Irena Brejchová,
terapeut, lektor
i.brejchova@seznam.cz
778 08 99 10