K čemu mi je škola?

Celý svůj život jsem nevěděla, kdo vlastně jsem. Nikdo se mi na to ani neptal, nikdo to nechtěl vědět. Moje osoba se pojila s mým jménem – Irena Brejchová – to byla dostačující odpověď pro identifikaci mého lidství.

Moje formování začalo především na základní škole. Doma jsem slyšela, že je důležité se učit – mít dobré známky – aby ze mě „něco bylo“. A tak jsem svůj život krom baletu, keramiky a později psaní a vedení školního časopisu na gymnáziu, zaměřila na školní prospěch. V podstatě mi bylo ze začátku jedno, co mám v hlavě, důležitý byl prospěch, protože ten byl ukazatelem toho, jak jsem dobrá. A já chtěla být moc dobrá – nejlépe nejlepší. V 9. třídě jsem byla vyhodnocena nejlepší žákyní školy, za co jsem aspoň chvíli měla pocit, že to je už nějaký ukazatel. Můj život sestával ze stresu z písemek, ze zkoušení, chvil radosti z úspěchů či strasti z neúspěchů. Ani jsem nějak neviděla, že můj život není radostí, ale velkou starostí, abych byla neustále připravená ve škole. Dnů, kdy jsem si jen tak hrála a zapomněla na čas, bych spočítala na jedné ruce. Do toho jsem nepřímo slýchávala, že asi nebudu moc chytrá, protože se pořád učím – že známky mám vydřené – což ještě prohloubilo mou zoufalost učit se, učit se a dokázat opak.

Na gymnáziu jsme byly plná třída holek a já viděla, jak se všechny učíme jako „blbé“- že se učíme zpaměti zápisky ze sešitu, které papouškujeme téměř doslovně. Máme za 1 a s tím spokojeně usedáme do lavice. Pokud to bylo horší či špatné, ne jednou padla slza. Pomalu mi začalo docházet, že u mě není rozdílu a že to chci jinak. Protože jsem pořád trpěla syndromem být nejlepší, začala jsem doma studovat „navíc“. Přišlo mi, že nejsem dostatečně sečtělá, takže jsem vstřebávala informace, jak to jen šlo. Dala jsem si za úkol přečíst min. 1 knihu týdně, což ke všem povinnostem a také mladistvému začínajícímu životu, způsobilo zkrácení mého spaní na to nejnutnější. Hodně jsem se stresovala školou, pocitem nedostatečnosti a pocitem, že nejvíce času musím věnovat studiu. Teď mi to přijde až absurdní, jenže ono to tak opravdu bylo. Po maturitě, která nemohla být jinak než s vyznamenáním, jsem si připadala skutečně nabytá vědomostmi. Měla jsem přehled z různých oblastí – věděla jsem, co kdo jaké knihy napsal, co se tehdy a tehdy stalo, věděla jsem všechny možné jiné – k životu samozřejmě nezbytné informace! A zase se stresovala tím, abych se dostala na vysokou, protože bez toho by asi planeta přestala existovat – pro mě to tak v tu dobu opravdu bylo. Vlivem různých okolností, které zas popisuji v jiném článku, jsem přerušila studium a odjela do Irska. To způsobilo jednu fantastickou záležitost – setkala jsem se s lidmi, s holkami z Polska, které měly sotva maturitu, dřely rukama a já najednou s nimi byla na jedné lodi. Nechápala jsem, že neznají základní záležitosti, chvílemi jsem z toho byla i hodně nesvá – o čem si s nimi mám povídat – nemůžeme probírat světový problém na druhém konci polokoule! A najednou jsem pochopila, že i když nic nevědí, jsou fajn, milé, je s nima sranda a hlavně mají něco, s čím jsem se ještě moc nesetkala – životní moudrost. Můj svět se pohnul a mě pomalu začalo svítat - k čemu mi je to kvantum informací, které jsem za život doslova nacpala do hlavy? Co s tím? Najednou mě začaly zajímat jiné otázky, které nám ve škole nikdo nepoložil, co s námi nikdo nerozebíral. Neměla jsem si s tím v podstatě s kým promluvit. Protože kolem mě byli samí studující právníci, doktoři, učitelé – lidi, co stále vstřebávají informace a ani chvíli se nezamyslí, zda to s nimi opravdu rezonuje, zda to je i jejich pravdou. Došlo mi, že jsme jak cvičené opičky – někdo napsal, druhý vezme, naučí se to, hlásá to a dokonce se i hádá za tuto pravdu, protože se považuje za odborníka. A tak jsem začala hledat. Doma jsem po letech spočítala, že mám šest indexů z vysokých škol – od oborů filosofie, ekonomie, psychoterapie, geografie, rozvojových studií, politologie – jen dva indexy ukončené. Na magisterském studiu jsem seděla v lavici a měla jsem pocit, jestli ještě znovu budu poslouchat to samé a rozebírat názory a myšlení někoho jiného, nejlépe v kontextu, jak to autor přesně myslel, že mě to snad položí. A poprvé přes názory mnohých, že navazující magisterský titul je důležitý a že s ním to bude v životě jednodušší, opustila jsem školu úplně a vydala se školou života. Skončila jsem s titulem Bc., jehož diplom jsem někde ztratila a v praxi ho vůbec nepoužívám.

 Hledala jsem na různých kurzech, rozšířeném vzdělávání, získala jsem hodně různých certifikátů, které mi také byly k ničemu, až jsem po čase poprvé začala hledat v sobě. Došla jsem k šokujícímu zjištění, které jsem doté doby vnímala jako klišé – veškerou moudrost máme ukrytou v sobě. A víte co? Je to pravda. Jak jsem byla vzdělána: Sokrates prohlásil slavný výrok: „Vím, že nic nevím.“ A opravdu – náš rozum nic neví, trvalo pár let, než mi to v hlavě secvaklo.

 Všechno vědění, všechnu moudrost – získáváme z jiných center v mozku, než které využívá běžné racionální myšlení a než pěstuje náš vzdělávací systém, naše kultura tahle centra popírá, až "zakrňují". Přejete si vědět? Přejte si moudrost, tím budete hledat sebe, záležitosti vám začnou zapadat dohromady, ale ve škole z tohoto rozvíjení zatím tolik nenajdete.

Hrát si jako děti

Dnes jsem si stavěla kostičky s mým malým synem. Po chvíli jsem si uvědomila, jak jsem do toho zapálená a naprosto jsem ztratila pojem o čase. I můj syn si hrál za chvíli s něčím jiným a já postavila svůj nádherný palác.

Došlo mi, jak je krásné si hrát. Děti si hrají, a pokud mají to štěstí, v budoucnu se jejich hra stane i jejich povoláním – kde zapomínají na čas, prostě prolnou s jejich činností a užívají si ji. Je pro ně přirozeností a je přirozeností za tuto hru dostat zaplaceno. Život tím nepřestává být zábavou, radostí i větší lehkostí.

Kolik z nás tohle má? Kolik z nás naopak žije v přesvědčení, že je nutné dřít – vydat maximální úsilí, i sebepřekonání, abychom dostali zaplaceno? Vždyť „bez práce nejsou koláče“ – a pokud je činnost lehkostí a hravostí – „peníze se za to nesluší“. Kolik takových vzorců a konceptů má mnoho z nás v sobě a práce se stává rutinou, nutností, přežitím?

A co to zkusit jinak?

Irena Brejchová a Petra Matušková nabízí celodenní seminář:

„Povolání snů“ aneb Co je Tvou přirozeností a jak to uplatnit v podnikatelském životě!

Kdy: 9. listopadu v 10.00 – 17.30 v Ústí nad Labem

Obsah:

1. Část: Zaměření se na své schopnosti, hodnotu, dovednosti. Zbavení se starých vzorců, strachů, co mi brání v podnikání. V čem já můžu začít podnikat, či jak obohatit své stávající podnikání.

2. Část: Uvědomění si svého know – how. Jakým způsobem začít – jak dát o sobě vědět – metody, možnosti, informační technologie, jak stanovit cenu.

Naše motto: Už teď v sobě máte ukryto to, za co někdo jiný rád zaplatí, pojďte to s námi objevit!

Cena: 2000,- Kč

Přihlášení na: i.brejchova@seznam.cz, či tel. 778 08 99 10

Zemřít s láskou

   Můj vlastní prožitek pocítění hluboké, hluboké lásky při nahlédnutí smrti mě zbavil naprosto strachu ze smrti – toho, co potom je. Prostě vám to asi nedokážu slovně vysvětlit, ale prostě to vím. Díky tomuhle prožitku byly pro mě jednodušší i události, které nastaly potom. Smrt vstoupila do naší rodiny. Nejdříve odešla babička. Bylo to pro mě hodně těžké, protože babička mi byla hodně oporou a moudrostí v mém životě, cítila jsem, že za mnou stojí a i když jsem se o ní ve stáří dost starala, vynahrazovala mi to mnohonásobně, i když si připadala mnohdy nemožná a neschopná. Moc jsem ji milovala a je pro mě úsměvné používat zde minulý čas, protože ta láska k ní se nikam nevytratila. Pamatuji si na to, kdy jsem ji naposledy objímala, prostě jsem věděla, že to je naposled. Zemřela v nemocnici, ve spánku, před tím večer obklopena těmi nejbližšími. Po její smrti se mi hodně věcí rozložilo a nebyla jsem schopná normálně fungovat, dávala jsem si čas na zotavení. Čas je důležitý. Netlačit na sebe, nechtít po sobě výkony, prostě „jen tak“ být. Čtyři měsíce na to zemřel můj otec. Byl nemocný, ale mohl ještě žít, jeho tělo by to ještě vydrželo. On ale celou svou vůlí přestával chtít. Asi měsíc před smrtí jsem s ním mluvila a to, co říkal, mi vyrazilo dech. Řekla jsem mu, že mluví jak babička, měsíc před smrtí. To, že lidi umírají – není „náhoda“, není to ani osud, který nemohou změnit. Zažila jsem to u sebe, zažila jsem to u babičky a nejvíc jsem to viděla u mého otce. Čtrnáct dní před jeho smrtí jsem s ním mluvila a viděla jsem, že je pevně rozhodnutý odejít. „Že už nemá nic, pro co by tady žil, že ho už nic opravdu netěší a že chce jít…“ Zeptala jsem se ho, zda alespoň vydrží do svých narozenin.“ Měl je za 14 dní – 58 let. Podíval se na mě, lehce se usmál a řekl: „To zas jo.“ Říkala jsem, že mu uděláme velikou oslavu, že si to užijeme. Ten den jsme si povídali o všem, o jeho životě, o jeho láskách, cítila jsem, že je teď prostor zeptat se na vše, co potřebuji. Jeho jedinou velkou vášní bylo hraní – hrál s kapelou od 16 let, zpíval a hrál na basovku. Měl velký talent a sen, který si nedovolil víc rozvinout. Ten den jsem se ho ptala, zda půjde aspoň zítra s jeho kapelou hrát. Domluvili jsme se, že ho tam odvezu, chtěla jsem tam být s ním.

    Další den jsem s ním seděla v hospodě a bylo to pro mě to nejkrásnější a zároveň nejsmutnější hraní, protože jsem věděla, že je poslední, a zároveň jsem si to nechtěla připustit. Nahrávala jsem jejich písničky na můj starý, ošuntělý telefon. Taťka už tolik nezvládl uzpívat, neměl na to dech. Chlapi z kapely si ho trochu dobírali, hráli s ním 42 let a prostě je nenapadlo, že by to mohlo být naposled. Domlouvali jsme tam ještě jeho narozeniny za 14 dní. V pauzách jsem pokládala chlapům otázky – jak vůbec vznikli, jak začínali. Bylo fascinující, jak táta tyhle věci sypal z rukávu. Pamatoval si to v tu chvíli nejlíp. Tak se pilo, hrálo, vzpomínalo. Když jsem odcházela, chlácholila jsem se, že to třeba nebude tak horký. Třeba jsem úplně mimo. Přišla mi najednou hlavou informace, za 14 dní taťka umře. Ale prostě nechtěla jsem si to až tak připustit. Spíš jsem doufala. Přesto mohla jsem se na to aspoň trošku připravit, snažila jsem se na to připravovat nejbližší – říkala jsem všem, že to je vážný a snažila se, aby za tátou domů přišli, pokud chtějí. Prosili jsme tátu, aby se nechal odvézt do nemocnice. Ale sám si s nemocnicí užil své a prostě rezolutně to už odmítal. Říkal: „A jako k čemu?“ Bylo pro nás těžké uposlechnout jeho rozhodnutí, respektovat to. Jeho srdce přestávalo fungovat a on to věděl. Domluvili jsme se s ním, že do narozenin bude doma, pak že bychom to mohli zkusit. Už si ani nepamatuji, co nám na tohle řekl. Ale oslavu narozenin v den jeho narozenin jsme zrušili – žil, ale nebyl schopen se hnout z postele. Rušili jsme ji a nějak doufali, že to zase bude dobrý. Zůstala jsem s mamkou už doma, bylo toho na na ni moc. Když jsem znovu otevřela téma nemocnice, táta se naštval, že ho chceme vyštvat, že se ho už chceme zbavit. Musela jsem mu horkotěžko vysvětlovat, že ho mám fakt ráda a mám o něj jen strach, že víc za tím není. Pohladil mě po vlasech, řekl: „Irenko, jsi hodná, ale fakt ne.“ Seděla jsem u něj celý den, protože usínal v sedě a bála jsem se, aby nespadl. Hodně vážil, ze země bychom ho s mamkou zvednout nedokázaly. Byla jsem u něj i takhle v noci, lehce jsem klimbala s ním. Omývaly jsme ho, dávaly jsme ho na záchod, nebyly jsme na tohle ale vůbec připravené. Ráno mi došlo, že zavolám do hospice Sv. Štěpána v Litoměřicích. Dělala jsem tam před lety dobrovolnici a došlo mi, že tam by mohli nějak pomoci. Mluvila jsem po telefonu s paní ředitelkou. Pamatovala jsem si ji tam jako vrchní sestru, dělala nám - dobrovolníkům supervize. Brečela jsem ji do telefonu, všechno jsem ji líčila. Byla učiněný anděl a neskutečně mi moc pomohla. Popsala jsem ji situaci tatínka, řekla mi, že to už je otázkou max. pár dní, že to, co popisuji, značí brzký konec a je v pořádku respektovat tatínkovo přání umřít. Jelikož jsme neměli doma věci – byla možnost půjčit si je z hospice či ho odvést do hospice. Bála jsem se, že s hospicem nebude táta souhlasit, ale věděl, co je hospic a s tím souhlasil. Slíbila jsem mu, že tam budu celou dobu u něj, i přes noc. Vyřídila jsem ještě to dopoledne všechny papíry, sanitu a přípravu na příjem. Měla jsem radost, že se to hýbe a hlavně jsem potřebovala nějaký pocit opory za sebou, což jsem ten hospic v této situaci vnímala. Mamča z toho byla chudák odrovnaná. Zařídila jsem sanitu, i jsem řekla těžkou váhu mého otce, který již nemohl chodit. Saniťáci ale nebyli připravení a prostě neměli s tímhle zkušenosti. Věděla jsem, že v paneláku po schodech bez výtahu tátu nedopravíme. Odcházeli a já rušila příjem v hospici a domlouvala hned ráno návštěvu doktora a sestry u rodičů doma. Prosila jsem saniťáky, zda by mi nemohli poskytnout a přivézt přístroj na příjem kyslíku, že by to tátovi usnadnilo dýchání. Dohadovali se, komu mám zavolat, nakonec mi řekli, že to domluví, ať si zavolám rychlou. Volala jsem záchranku, snažila jsem se paní operátorce vysvětlit daný stav věcí, co se stalo, co potřebujeme. Komunikace s ní nebyla jednoduchá, prostě moc nechápala, o co mi jde. Za pět minut opravdu zvonila rychlá – pět velkých chlapů připraveni naložit tátu do nemocnice. Doktor začal měřit tátovi tlak, měřit hodnoty, kontroloval ho, začali ho nakládat. Viděla jsem, že na botník skutečně položili ten přístroj, o který jsem žádala, ale nechápala jsem ten souběh, o co tu vlastně jde. Začali tátu nakládat. Já jim říkám, že ne do nemocnice, ale do hospice. Doktor řekl, že do hospice nevozí, že do nemocnice. Já jim znovu vysvětlovala, o co tady jde, jaká je situace, že to je nedorozumění, ale ten doktor mě vůbec nevnímal. Nevnímal tátu – šel do akce – zachránit život – odvést do nemocnice. Shodou okolností to byl stejný doktor, který přijel před 4 měsíci k babičce a odvážel babičku do nemocnice – vynadal mi, že babička má být dávno v nemocnici. V nemocnici po vyšetření babičku dali na oddělení, kde už není možné léčit, kde se umírá, či odchází do LDN, babička zde za 10 dní zemřela.

     Tátu už nasměrovali do plachty, volal mi zrovna brácha, který mi dodal velkou sílu. Zaklapla jsem telefon. Dodnes si pamatuji, jak jsem stála v chodbě – a řešila, jak se rozhodnout? Nechat je odejít a litovat toho, že jsem se nepostavila za rozhodnutí táty, nebo přeřvat 5 chlapů a jednat? Byla ve mně v tu chvíli obrovská síla a já jsem cítila, že nejsprávnější rozhodnutí je řvát. Zastavila jsem je a donutila jsem je, aby tátu začali vnímat. Že je sice nemocnej, ale není blbej a že i když ztěžka potichu mluví, je schopný učinit rozhodnutí a kdyby ho vnímali, slyšeli by, že říká do nemocnice ne. Odnesli ho zpátky na jeho postel.

   Doktor byl na mě velmi ostrý, díval se na mě jako na šílence, který chce zabít tátu – vždyť oni mu chtějí pomoci a já mařím jejich práci. Říkal mi, že musíme podepsat reverz a že to znamená, že už nám nebude pomoci a že táta tady umře a že oni už nepřijedou. Dával mi dost najevo, že já za to můžu. Poprosila jsem je, ať jsou z ticha. Byla pro mě žalostná slova, která vycházela z úst mého otce, ale vnímala jsem, že je svobodná bytost a že má právo na to si vybrat. Dávala jsem tátovi otázky, zda si je vědom toho, co se děje a on na to odpovídal. Řekl, že do nemocnice fakt už nechce a že si je vědom a že chce umřít. Doktor vztekle vypisoval papíry, chápala jsem jeho úhel pohledu, ale on vůbec nevnímal nás. Zatímco vypisoval, druhý člověk ze zdravotnického personálu se táty ptal, že ho odněkud zná – znal ho před lety z nějakého hraní. Táta se potichu rozvyprávěl s úsměvem o jeho historii hraní, vzpomínal. Já vedle něj seděla a prostě mi stékaly slzy po tváři. Oba jsme podepsali reverz a doktoři odešli. Nezapomněli si vzít ten přístroj na dýchání z botníku s sebou. Zůstali jsme tam s tátou sami. Věděla jsem, že teď už to je jen na nás a že to prostě zvládneme. Mrzelo mě, že se to celé takhle zkomplikovalo, ale věděla jsem, že už je dobře. Táta dokonce zvládnul vstát – což jsme s mamkou s údivem pozorovaly. Pomohly jsme mu na záchod a zpátky. Mamka odběhla něco vyřídit ven a přišel brácha. Stmívalo se a my tři potichu seděli v jedné místnosti. Místnost byla klidná, tichá. Jako když se vše zastaví. Čekali jsme, čekali jsme na to, co mělo nevyhnutelně přijít. Řekla jsem tátovi, že ho máme rádi. On se usmál a s pauzami a řekl: „Já vím, že je to blbý, ale já nevím, kdo tady je.“ Řekla jsem, že Irča a Jirka – jeho děti. On na to: „Já vás mám taky moc rád.“ Zas bylo ticho a my tři seděli. Chvílema jsem držela tátu za ruku, či za ramena, chvílemi jsem byla o kousek dál. Za chvíli se brácha rozloučil, že přijde zítra. Zůstali jsme jen my dva. Táta si ze sedu, ve kterém byl v polospánku, lehnul. Zeptala jsem se ho, zda chce víc přikrýt, zda mu není zima. Odvětil, že ne. Zeptala jsem se ho, zda něco nepotřebuje, odvětil, že ne. Stála jsem nad ním a koukala jsem na něj. Najednou jsem v hlavě zničehonic měla černobílý obraz jeho usmívajícího obličeje a viděla jsem, že mi mává. Absolutně jsem nechápala, co se to děje. Za chviličku se jeho tělo naprosto uvolnilo, vydávalo zvuky všelijakého praskání a vydechlo naposledy. Zůstala jsem stát jak opařená. Cítila jsem hluboký, hluboký klid a lásku, který prostupoval celou místností a celou mou bytostí. Nemohla jsem ani uronit slzu. Věděla jsem, že všechno je v naprostém pořádku, že je vše, jak má být. Byla jsem vděčná, že se to stalo doma, v klidu, v láskyplné atmosféře. Za chviličku vešel klíč do zámku a přicházela mamka… Ta potřebovala velikou náruč lásky, která stejně nemohla v tu chvíli zastavit tu bolest, která přišla.

    Ještě tu noc jsme se všichni nejbližší, co to šlo, sjeli. S tátou se mohli jít rozloučit. Ještě tu noc jsem zařídila pohřební službu a věci, které tomu náleží. Týden po jeho narozeninách jsme „oslavu“ skutečně udělali. Všichni se sešli a ještě mnohem víc, jen táta nás pozoroval „odjinud“…

Pokud s Vámi zarezonoval článek a máte nějaké otázky, sdělení, klidně mi napište:

Irena Brejchová,
terapeut, lektor
i.brejchova(zavináč)seznam.cz
778 08 99 10

www.tvacesta.cz