Projít tmavým dnem a odrazit se ke světlu!!!
Aneb Jsem Skutečně "magor"?
Jmenuji se Irena Brejchová, jsem
matkou, partnerkou, majitelkou dvou psů a pro většinu lidí „šílenec, blázen,
taky prý magor. Sama jsem to shrnula statusem – „nevyhovující této
společnosti“.
Dříve jsem se cítila frustrovaná,
vyřízená, divná, naučila jsem se zde fungovat naprostým popřením sebe sama. A
výsledek? Deprese, neurózy, frustrace, alergie, astma, selhání imunity, divné
neurologické stavy, které doktoři nedokázali zaškatulkovat, atd. atd. Teď jsem
pro většinu lidí „mimoň“ a výsledek? Jsem zdravá, bez jakýkoli léků, vakcín, foukadel, po většinu času
v radosti, spokojenosti a chvílemi hrdá na to, že jsem taková, jaká jsem a
na to, co dělám.
Tak kde začít. Mám jen málo
vzpomínek z dětství, kdy jsem zažívala hezké chvíle. V podstatě jsou
to chvíle, kdy jsem se cítila součástí celku, kdy jsem plynula s tím vším
kolem a rozpínala jsem se do prostoru. Jelikož mi ale bylo řečeno – „Jednou
umřeš a po smrti nic není…“ Nic… prázdnota, konec… tma.. ticho… Jaká si
neurčitost, kterou jsem nedokázala jakkoli pojmout. Začala jsem se „zmenšovat“.
Pak přišly další a další záležitosti, kdy jsem zapomněla na to, kým ve
skutečnosti jsem, co cítím a přijala pravidla vnějšího světa. Pamatuji si, že
jsem ráno vstávala a těšila se na večer, až půjdu spát – až si ten den
„odbudu“. Cítila jsem pořád z něčeho různé strachy, úzkostné stavy, bylo
jen málo chvil, kdy jsem se cítila opravdu v lehkosti a šťastná.
Nedokázala jsem o tom samozřejmě přemýšlet, přišlo mi, že to nejde jinak a že
takový je daný stav věcí – tečka. Snažila jsem se poctivě připravovat do školy
– aby ze mě něco bylo! Abych mohla studovat, najít si přítele a žít šťastný
život. Nijak jsem to „štěstí“ ale nepociťovala. V 17 letech se mi do ruky
dostala knížka – už si nepamatuji o čem – ale byl tam používán termín boží
láska, boží přítomnost, boží přirozenost. Pojem Bůh mě velmi děsil – byla jsem
přeci velmi inteligentní studijně zaměřený racionální typ! Za těmi slovy jsem
ale cítila jistou hloubku a zvláštně to se mnou rezonovalo a na chvíli jsem se
dostala do toho známého stavu z dětství. Najednou jsem cítila klid,
pohodu, jen spokojenost, že jsem… Vydrželo to velmi krátce a pak se to opět
vytratilo.
Na gymnáziu jsem prožívala takové
běžné mládí – první alkohol, první kluci, vztah, peripetie s první láskou
a touha něco dokázat – mít hodnotu, být chytrá, atd. V 19 letech na vysoké
škole jsem se dostala na totální dno – pod vlivem vnějších událostí
v rodině, velkých problémů s přítelem, také pod vlivem studia
(studovala jsem rozvojové země – války, bídu, utrpení) jsem dopadla tak
hluboko, že světlo světýlko bylo někde hodně v dáli. Nemohla jsem ani
vstát pořádně z postele, jíst, cítila jsem v sobě tak hlubokou
bolest, strach z každé přicházející minuty se střídající prázdnotou a
šedí. Přestávala jsem mít chuť v tomhle světě žít. Každé probuzení bylo
bolestnější a bolestnější – chvíle klidu, kdy za pár sekund dopadne tvrdý náraz
bolesti. Byly Vánoce a byly to ty nejšedivější Vánoce pod sluncem. Ztrácela jsem
se v sobě, ztrácela jsem sebe. Svitla mi poslední naděje – šance na změnu –
ukončit si život. Moje myšlenky se ubíraly alespoň nějakým směrem, navíc bylo
to řešení. Tolik jsem toužila po tom ucítit klid, ticho, konec. Když jsem
v ruce držela prášky, vedla jsem vnitřní rozhovor sama se sebou. Najednou
přišlo ještě jedno řešení – co tady nechat umřít sebe, toho člověka, který se
snaží každému pomoci, vyhovět, splnit očekávání ostatních, aby je naplnil
štěstím. Toho, co se honí za tím, co se má – co se od něj očekává – ten vlastně
chce umřít, už vůbec nemůže. Co když ale neumřu celá, ale část začne žít úplně
jinak bez ohledu na ostatní – „sobecky“ – prostě navzdory všem a všemu? Co když
to jen zkusím a když tak ty prášky vezmu v případě neúspěchu pak? Svitla mi
naděje a prášky jsem odložila. Nebylo to jednoduché, motala jsem se v tom
všem další měsíc, nakonec jsem toho všeho tady nechala a odjela jsem za svým
kamarádem do Irska a prášky hodila do záchodu.
Začala moje nová kapitola života, kdy jsem se
pomaličku stavěla na vlastní nohy a pomalu s pauzami žila svůj život.
Nemoci mě pak donutily více hloubat do sebe, hledat v sobě a pracovat na
sobě. Procházela jsem několik let různými terapiemi – semináři, kurzy, hledáním.
Pokládala jsem si různé otázky, hledala odpovědi. Až se mi otevřel svět
netušených možností. Jen koutkem duše jsem doufala v život, jaký žiju
dnes.
Cítím energii Boha – vesmíru – univerza –
kvantového pole – jakkoli to nazvete. Ráno se s ním budím a večer s ním
usínám. Je to stav klidu, naplněnosti,
souznění. Pochopila jsem různé fungování našich životů, jak si my sami a na
jakém základě tvoříme svou vlastní realitu. Když se ponořím do sebe – vnímám
obrazy, chodí mi informace, vysvětlení na různé mé otázky. „Stahuji data“ za
úrovní kolektivního nevědomí. Vím, že je uvnitř mě hodně moudrosti, kterou
stále objevuji a v podstatě začínám. Bojím se to vyslovovat nahlas, mám
strach, co to může způsobit. Přesto vím, že po tom moc toužím. Dovoluji si
konečně tvořit život, jaký chci. Děkuji za můj život, že ho můžu žít, jak ho
žiju. Děkuji za mého úžasného přítele – který je velmi racionální a
v hodně oblastech mi sice nerozumí, ale přesto mě respektuje a přijímá. Jen
konstatuje: „prostě nevím a ani moc mě to nezajímá, stejně Tě moc miluju“.
Děkuji za úžasné lidi a přátelé, které mám kolem sebe. Děkuji i to, že jsem se
dostala k Centru obnovy životní harmonie a zjistila, že to, jaká jsem, má
za následek i to, že dokážu pracovat ojedinělou technikou, pomáhat velmi efektivně
lidem a velmi rychle ulevovat a dostávat lidi právě do toho klidu, kde se
spojují s vlastní podstatou. Miluju svůj život a děkuju, že tady stále
jsem a že už přibývají lidé, kterým nepřipadám tady ta divná já.
Pokud s Vámi zarezonoval článek a máte nějaké otázky, sdělení, klidně mi napište:
Irena Brejchová,
terapeut, lektor
i.brejchova@seznam.cz
778 08 99 10
