Život dle našich snů

Aristoteles říkal: „Sny jsou potravou duše.“ Z filosofie toho ve mně moc neutkvělo, ale tohle přeci jen ano. Hluboce s tím souhlasím. Bez snů, vnitřních přání, bez nějakého hlubšího smyslu, kam kráčíme, pro co žijeme – je život smutný, prázdný. Pokud člověk chodí do práce, která ho nebaví. Přijde domů, aby na to nemusel myslet, zapne televizi, která mu odvede naprosto pozornost od sebe samého, pokud se orientuje na vnější svět a vůbec se nespojí se sebou – je jak stroj, který naplní požadavky vnějšího světa, a on pouze vykonává. Na vykonávání není nic špatného, ale pokud je to vědomé, pokud nás to naplňuje, pokud to děláme rádi. Pokud jen něco rutině děláme, protože "se to musí" - takovýto život se stává smutným. Člověk rychle nemocní, utíká k alkoholu, k lékům. Člověk jde k doktorovi – odevzdaně. Nadává, že ty prášky nefungují, že ten doktor je blbej, v čekárně je moc lidí. Bere se za normální, že člověk je prostě nemocný, že se s tím nedá nic dělat. Ale co když to nemusí být pravdou? Co když je normální být zdravý, vitální? Můžeme se inspirovat ve východních kulturách. Vědomé žití, stravování, péče o tělo a duši – je možné být dlouhověký a zdravý.

Je možné začít jinak, je možné začít svůj život měnit. Je na čase se podívat do sebe… co já cítím. Jak mi je. Co chci… po čem toužím… Co mi chybí… A připustit tu možnost, že to, po čem toužím, se může skutečně stát.

Sama jsem dřív netušila nic z toho, co vím dnes. Jen jsem věřila a doufala, že to všechno může být i jinak. Že můj život může být jiný. Před lety mě inspiroval jeden odstavec, v knize, která byla povinnou četbou na vysoké škole. Chci se s vámi o něj podělit: 

„Jestliže člověk zamíří bez váhání tam, kam ho vedou jeho sny, a vynasnaží se žít životem podle svých představ, dosáhne výsledku, s jakým se běžně nesetká. Některé věci hodí za hlavu, překročí neviditelnou hranici. Nové, univerzální a snášenlivější zákony se začnou ustavovat kolem něho a v něm, anebo se staré zákony rozšíří a budou vykládány k jeho prospěchu v svobodnějším duchu a on bude žít, jak žijí svobodné bytosti vyššího řádu. Podle toho, jak oprostí svůj život, zjednoduší se i zákony vesmíru, a samota nebude samotou, ani chudoba chudobou, ani slabost slabostí. Jestliže jste si vystavěli vzdušné zámky, pak jste nepracovali nadarmo: tam ve vzduchu totiž mají být. A teď je čas postavit pod nimi základy.“ Thoreau, H.D.: Walden aneb Źivot v lesích

Irena Brejchová

www.tvacesta.cz

i.brejchova@seznam.cz

tel.: 778 08 99 10

Život dle sebe?

   

• Stalo se vám někdy, že jste byli na semináři, na představení, začali jste potřebovat čůrat a bylo vám hloupé zvedat řady či jakkoli vyrušovat? A raději jste zaťali zuby a vydrželi to, seč vám síly stačily?
• Stalo se vám někdy, že jste dostali dárek, který se vám nelíbil, ale poděkovali jste se slovy, jak je úžasný, a strčili jste ho někam hluboko do skříně?
• Stalo se vám, že jste dostali jídlo na návštěvě, které vám nechutnalo, ale které jste ze slušnosti do sebe nasoukali?
• Stalo se vám, že jste ve společnosti lidí nesouhlasili s daným tématem konverzace, ale abyste nebyli za hlupáka, přitakávali jste, či jste se zapojovali, jen abyste zapadli?
• Stalo se vám, že jste se řídili názorem druhého člověka a raději to dělali podle něj, abyste měli klid, než vnímali sebe?
• Stalo se vám, že jste se chtěli vyjádřit před určitým počtem lidí, ale klepal se vám hlas a v hlavě vám jelo: „jak teď asi vypadám?“
  
  

Kolikrát za den, za týden, za měsíc, za život uděláte něco jen podle druhých, ať už z důvodu zalíbení, jen aby byl klid, že to je prostě jednodušší, abyste neranili, neublížili, nedotkli se...?

A co z toho máte? Žití v nejistotě, ve strachu, co na mé jednání řeknou druzí... či potlačování sebe z úcty k druhým... Život v nesvobodě, kdy se bojíte plně vyjádřit svůj názor, své touhy, svou identitu, co na mě okolní svět?

Vždy na to, kým jste, co vyjadřujete, najdete vaše „přívržence“ a vaše „odpůrce“. Vždy na to najdete kladný i záporný názor. Platí jedno pravidlo: Čím méně svobody k sobě samému si dopřávám, tím více „nezodpovědnosti“, „lehkovážnosti“, „neohleduplnosti“ a „nesprávného“ jednání mi vadí u druhých. Jsme vychováváni v kultuře, kde je velmi podstatné, co si o nás myslí druzí. Jsme závislí na hodnocení učitelů, šéfů, jakoby pořád o našem životě rozhodoval někdo druhý. A tak dobře si na to zvykneme, že vymanit se a jen dělat to, co cítím v souladu se sebou, zdá se nemožné, nezodpovědné a možná i šílené. Avšak je to jediná cesta ke svobodě, ke zdraví, k radosti.

Irena Brejchová

www.tvacesta.cz

i.brejchova@seznam.cz

tel.: 778 08 99 10

Život kolem nás

Žijeme v kultuře, která je velice bolestná. Lidé si tak zvykli trpět, že jim to přijde naprosto běžné a normální, naopak divné je, pokud se člověk cítí dobře.

Je těžké udržet si dobrou náladu, když kolem vás je v lidských tvářích zamračeno. Chce to silného ducha – velkou dávku odvahy, síly a víry, že to lze i jinak. Pokud se rozhodnete v lepší život a budete si zatím stát, není možné, aby se nezlepšil. Když vnímáme ale kolem sebe tolik bolesti, je těžké věřit v lehkost, radost a v to, že změna k lepšímu je možná. Pokud připustíte, že je a půjdete si za tím, začne se život kolem vás měnit. Začnete i více a více potkávat lidi, kteří jsou radostnější, veselejší, kteří mají dobrou náladu a kteří si jdou za tím, co chtějí, bez ohledu na překážky a kopance, které jim život přináší. Protože to, co přináší, není trest, ale možnost pochopení a růstu.

 Pokud změníte úhel pohledu, život se stane radostnějším a začnete moudřet. Život vám začne dávat smysl a začnou chodit odpovědi na vaše niterné otázky. Vše se pro vás stane komplexnějším a vy se postavíte na vlastní nohy, za vlastní pocity, za vlastní zdraví bez ohledu na ostatní kolem vás. Tahle změna velmi pravděpodobně nenastane za den. Chce to vaše odhodlání, práci na sobě a nejlépe někoho, kdo vám k tomu dopomůže, kdo vám pomůže v obdobích, kdy se v sobě začínáte ztrácet. Je to minimálně rychlejší a méně bolestnější. Nese to to nejlepší ovoce, jaké si možná ani neumíte představit.

 Takových lidí, kteří chtějí změnu, je stále víc a začíná to být i jednodušší. Mění se obsah filmů, přibývají písně, které dávají povzbudivé, duchaplné texty, jsou divadelní představení, spousta článků podobných tomuto. Lidé se pomalu probouzejí. Ze spánku, kdy řídil jejich život někdo jiný, k sobě, kdy si ho chtějí řídit sami. Život není trest ale velký dar, užívejme ho.

Irena Brejchová

www.tvacesta.cz

i.brejchova@seznam.cz

tel.: 778 08 99 10

Život dle rozumu

 

Rozum nám neustále nařizuje, co máme dělat. Neustále vytváří nespokojenost na současný stav, či nás "hází" do budoucnosti či do minulosti. Je to neustálý nátlak v hlavě a pokud si zvolíme nic nedělat a necháme puštěný rozum, stejně jsme unavení - protože mysl nám vytváří spojení s prací a s potřebou vše držet pod kontrolou, že náš nervový systém se stejně neuvolní. Pokud se nám podaří nervový systém uvolnit - snížíme naši mozkovou frekvenci - reagujeme na to únavou, protože tělo je navyklé v tuto chvíli jít spát a usínáme.

 Život je hra - pro mého malého syna je život radost a hra, kdy každá záležitost může být novým dobrodružstvím. Neprošel ještě tím, aby byl nucen dělat to, co opravdu nechce, co je např. i proti jeho přesvědčení a nemusel ještě popřít sebe. My jsme - použiji výraz Jaroslava Duška, který se mi moc líbí - pěkně zhypnotizováni výchovou, školstvím, pracovním systémem, a tak jsme se s tím sžili, že nevnímáme, že jsme zhypnotizovaní. Nepřijde nám divné, že stres, strach, bolesti, nemoce jsou naší každodenní součástí. Prostě jsme přijali, že to tak je, smíření, rezignovaní, velká část populace na různých antidepresivech, další na drogách, či alkoholu, jiná se s tím pere statečně sama.  Ale co když to nemusí být naší realitou? Žijeme v oparu, v mlze, která nám brání ve spojení se sebou a ve spojení s našemi skutečnými možnostmi. Žijeme ve svých hlavách, které nám nařizují, co je nejlepší, co je nejhorší, neustále nás za něco peskují, či po nás chtějí, aby bylo něco jinak. Např. prší - jsme naštvaní, že prší, sněží - jsme naštvaní, že zase bude čvachta. Máme teď málo peněz, i když peníze přijdou, stejně mysl vytváří nedostatek. Nebo se soustředí na přibývající kila, vrásky a jiné formy "nedokonalosti". Má vytvořené šablony a pokud se něco z toho poruší - je zle. Pokud člověk ustává svůj rozum - přijde jiná osoba s aktivním rozumem, která vás bude přesvědčovat, že zaručeně něco děláte blbě. No a co? Co když není nic blbě? Co když je vše, tak jak je, v pořádku? Co když tak dlouho vnímáme negativitu a strach, že si ji tím dále a dále vytváříme, protože je to sice nepohodlné, ale je to jistota? Rozum miluje jistoty, obklopuje se jistotama a chce vše držet statické. Ale jak člověk v rozumu může být šťastný? Jak může být naplněný a spokojený? Vždyť život je neustálá změna, každou setinu sekundy je vše jiné, ale rozum nám říká dopředu předpoklady, ze kterých je nám na nic. A pak uvízneme v práci, kterou nemáme rádi, ve vztahu, který nám nevyhovuje, či v jiných záležitostech a nevidíme jiné možnosti na změnu. Rozum nám vytváří iluzi světa, který je statický a když se dějou neudržitelné změny jako výpověď v práci, ztráta blízkých, úmrtí, nebo jen neplánovaná záležitost jako náhlá změna počasí, jsme naprosto v koncích.

Já se rozhodla žít bez rozumu. Zní to, jakože jsem se zbláznila, naopak, teď přichází to správné "uvažování", začínám používat i jiná centra mozku. Důvěřuji životu. Opouštím strachy a vkladám důvěru, jistotu v život, že ten přinese jen to nejlepší - ať už to je pro rozum cokoli. Navyklosti jsou pevně zakořeněné, ale vše se postupně mění. Odmítla jsem život ve strachu, v bídě, v negativitě, v naštvanosti, v nelásce k sobě samé, stále se to učím a plní se mi mé sny. Je to cesta několika let, kdy se navracím k sobě, do Pravdy. Ale každý den stojí za to. Miluju sebe, miluju život, miluju vás a díky za to. Neznám krásnější naplněnější pocit v životě než ten prostoupený Láskou a Životem.

Irena Brejchová

www.tvacesta.cz

i.brejchova@seznam.cz

tel.: 778 08 99 10