Rozum nám neustále nařizuje, co máme dělat. Neustále vytváří nespokojenost na současný stav, či nás "hází" do budoucnosti či do minulosti. Je to neustálý nátlak v hlavě a pokud si zvolíme nic nedělat a necháme puštěný rozum, stejně jsme unavení - protože mysl nám vytváří spojení s prací a s potřebou vše držet pod kontrolou, že náš nervový systém se stejně neuvolní. Pokud se nám podaří nervový systém uvolnit - snížíme naši mozkovou frekvenci - reagujeme na to únavou, protože tělo je navyklé v tuto chvíli jít spát a usínáme.
Život je hra - pro mého malého syna je život radost a hra, kdy každá záležitost může být novým dobrodružstvím. Neprošel ještě tím, aby byl nucen dělat to, co opravdu nechce, co je např. i proti jeho přesvědčení a nemusel ještě popřít sebe. My jsme - použiji výraz Jaroslava Duška, který se mi moc líbí - pěkně zhypnotizováni výchovou, školstvím, pracovním systémem, a tak jsme se s tím sžili, že nevnímáme, že jsme zhypnotizovaní. Nepřijde nám divné, že stres, strach, bolesti, nemoce jsou naší každodenní součástí. Prostě jsme přijali, že to tak je, smíření, rezignovaní, velká část populace na různých antidepresivech, další na drogách, či alkoholu, jiná se s tím pere statečně sama. Ale co když to nemusí být naší realitou? Žijeme v oparu, v mlze, která nám brání ve spojení se sebou a ve spojení s našemi skutečnými možnostmi. Žijeme ve svých hlavách, které nám nařizují, co je nejlepší, co je nejhorší, neustále nás za něco peskují, či po nás chtějí, aby bylo něco jinak. Např. prší - jsme naštvaní, že prší, sněží - jsme naštvaní, že zase bude čvachta. Máme teď málo peněz, i když peníze přijdou, stejně mysl vytváří nedostatek. Nebo se soustředí na přibývající kila, vrásky a jiné formy "nedokonalosti". Má vytvořené šablony a pokud se něco z toho poruší - je zle. Pokud člověk ustává svůj rozum - přijde jiná osoba s aktivním rozumem, která vás bude přesvědčovat, že zaručeně něco děláte blbě. No a co? Co když není nic blbě? Co když je vše, tak jak je, v pořádku? Co když tak dlouho vnímáme negativitu a strach, že si ji tím dále a dále vytváříme, protože je to sice nepohodlné, ale je to jistota? Rozum miluje jistoty, obklopuje se jistotama a chce vše držet statické. Ale jak člověk v rozumu může být šťastný? Jak může být naplněný a spokojený? Vždyť život je neustálá změna, každou setinu sekundy je vše jiné, ale rozum nám říká dopředu předpoklady, ze kterých je nám na nic. A pak uvízneme v práci, kterou nemáme rádi, ve vztahu, který nám nevyhovuje, či v jiných záležitostech a nevidíme jiné možnosti na změnu. Rozum nám vytváří iluzi světa, který je statický a když se dějou neudržitelné změny jako výpověď v práci, ztráta blízkých, úmrtí, nebo jen neplánovaná záležitost jako náhlá změna počasí, jsme naprosto v koncích.
Život je hra - pro mého malého syna je život radost a hra, kdy každá záležitost může být novým dobrodružstvím. Neprošel ještě tím, aby byl nucen dělat to, co opravdu nechce, co je např. i proti jeho přesvědčení a nemusel ještě popřít sebe. My jsme - použiji výraz Jaroslava Duška, který se mi moc líbí - pěkně zhypnotizováni výchovou, školstvím, pracovním systémem, a tak jsme se s tím sžili, že nevnímáme, že jsme zhypnotizovaní. Nepřijde nám divné, že stres, strach, bolesti, nemoce jsou naší každodenní součástí. Prostě jsme přijali, že to tak je, smíření, rezignovaní, velká část populace na různých antidepresivech, další na drogách, či alkoholu, jiná se s tím pere statečně sama. Ale co když to nemusí být naší realitou? Žijeme v oparu, v mlze, která nám brání ve spojení se sebou a ve spojení s našemi skutečnými možnostmi. Žijeme ve svých hlavách, které nám nařizují, co je nejlepší, co je nejhorší, neustále nás za něco peskují, či po nás chtějí, aby bylo něco jinak. Např. prší - jsme naštvaní, že prší, sněží - jsme naštvaní, že zase bude čvachta. Máme teď málo peněz, i když peníze přijdou, stejně mysl vytváří nedostatek. Nebo se soustředí na přibývající kila, vrásky a jiné formy "nedokonalosti". Má vytvořené šablony a pokud se něco z toho poruší - je zle. Pokud člověk ustává svůj rozum - přijde jiná osoba s aktivním rozumem, která vás bude přesvědčovat, že zaručeně něco děláte blbě. No a co? Co když není nic blbě? Co když je vše, tak jak je, v pořádku? Co když tak dlouho vnímáme negativitu a strach, že si ji tím dále a dále vytváříme, protože je to sice nepohodlné, ale je to jistota? Rozum miluje jistoty, obklopuje se jistotama a chce vše držet statické. Ale jak člověk v rozumu může být šťastný? Jak může být naplněný a spokojený? Vždyť život je neustálá změna, každou setinu sekundy je vše jiné, ale rozum nám říká dopředu předpoklady, ze kterých je nám na nic. A pak uvízneme v práci, kterou nemáme rádi, ve vztahu, který nám nevyhovuje, či v jiných záležitostech a nevidíme jiné možnosti na změnu. Rozum nám vytváří iluzi světa, který je statický a když se dějou neudržitelné změny jako výpověď v práci, ztráta blízkých, úmrtí, nebo jen neplánovaná záležitost jako náhlá změna počasí, jsme naprosto v koncích.
Já se rozhodla žít bez rozumu. Zní to, jakože jsem se zbláznila, naopak, teď přichází to správné "uvažování", začínám používat i jiná centra mozku. Důvěřuji životu. Opouštím strachy a vkladám důvěru, jistotu v život, že ten přinese jen to nejlepší - ať už to je pro rozum cokoli. Navyklosti jsou pevně zakořeněné, ale vše se postupně mění. Odmítla jsem život ve strachu, v bídě, v negativitě, v naštvanosti, v nelásce k sobě samé, stále se to učím a plní se mi mé sny. Je to cesta několika let, kdy se navracím k sobě, do Pravdy. Ale každý den stojí za to. Miluju sebe, miluju život, miluju vás a díky za to. Neznám krásnější naplněnější pocit v životě než ten prostoupený Láskou a Životem.
Irena Brejchová
www.tvacesta.cz
i.brejchova@seznam.cz
tel.: 778 08 99 10
Žádné komentáře:
Okomentovat