Starý muž, jemuž zemřela žena

Nedávno jsem seděla v restauraci a viděla jsem u vedlejšího stolu sedět starého pána. Pil pivo, hleděl do sklenice, občas si vzdychnul a vypadal zkroušeně. Nejvíce se mu rozzářily oči, když se podíval na mého dvouletého syna, který si hrál opodál. Zeptal se, zda mu může objednat zmrzlinu. Byl rád, když viděl tolik nadšení a radosti z jedné zmrzliny. Když jsem se vracela ze záchodu, zaslechla jsem, jak se s někým dal do řeči a říká, že mu zemřela před pár dny žena. Viděla jsem hodně žalu a smutku v jeho očích. Chtěla jsem jít za ním a dát mu ruku na záda - to dělám při terapii, když cítím u klienta, že to je potřebné. Ale tady jsem byla venku v restauraci, kde se nic takového "nehodí", kde je přeci hodně lidí, kde se nepracuje, atd. Cítila jsem ale, že mu chci vyjádřit milá slova, klidně ho obejmout, na chvíli být s ním... Všechno tohle mi běželo hlavou i emocemi. Hlava mě ale zastavila: Přece nepůjdu za cizím člověkem? Jak na to asi může reagovat? Měla jsem jen chvilku na rozmyšlení, byli jsme na odchodu - bylo ve mně váhání, strach, přitom zároveň přirozená touha vyjádřit lásku a sounáležitost s člověkem. V tu chvíli můj strach ale převážil, nedala jsem to. Přišli jsme domů a já si uvědomila, že mít druhou šanci, zachovám se jinak. Běžela jsem se zpátky podívat do té restaurace - se strachem, co tam vlastně budu dělat, ale pán už tam nebyl... 
Rozhodla jsem se, že tohle mi stačí. Už se nechci nechat zastavit mým vlastním strachem, co si o mně kdo pomyslí, jak co dopadne. Pokud vstupujeme do naprosto neznámé situace, obavu máme vždycky. To ale neznamená, že všichni budeme jen dělat to, co je pro nás běžné a nebudeme se řídit opravdu tím silným pocitem, který nás vede...