K čemu mi je škola?

Celý svůj život jsem nevěděla, kdo vlastně jsem. Nikdo se mi na to ani neptal, nikdo to nechtěl vědět. Moje osoba se pojila s mým jménem – Irena Brejchová – to byla dostačující odpověď pro identifikaci mého lidství.

Moje formování začalo především na základní škole. Doma jsem slyšela, že je důležité se učit – mít dobré známky – aby ze mě „něco bylo“. A tak jsem svůj život krom baletu, keramiky a později psaní a vedení školního časopisu na gymnáziu, zaměřila na školní prospěch. V podstatě mi bylo ze začátku jedno, co mám v hlavě, důležitý byl prospěch, protože ten byl ukazatelem toho, jak jsem dobrá. A já chtěla být moc dobrá – nejlépe nejlepší. V 9. třídě jsem byla vyhodnocena nejlepší žákyní školy, za co jsem aspoň chvíli měla pocit, že to je už nějaký ukazatel. Můj život sestával ze stresu z písemek, ze zkoušení, chvil radosti z úspěchů či strasti z neúspěchů. Ani jsem nějak neviděla, že můj život není radostí, ale velkou starostí, abych byla neustále připravená ve škole. Dnů, kdy jsem si jen tak hrála a zapomněla na čas, bych spočítala na jedné ruce. Do toho jsem nepřímo slýchávala, že asi nebudu moc chytrá, protože se pořád učím – že známky mám vydřené – což ještě prohloubilo mou zoufalost učit se, učit se a dokázat opak.

Na gymnáziu jsme byly plná třída holek a já viděla, jak se všechny učíme jako „blbé“- že se učíme zpaměti zápisky ze sešitu, které papouškujeme téměř doslovně. Máme za 1 a s tím spokojeně usedáme do lavice. Pokud to bylo horší či špatné, ne jednou padla slza. Pomalu mi začalo docházet, že u mě není rozdílu a že to chci jinak. Protože jsem pořád trpěla syndromem být nejlepší, začala jsem doma studovat „navíc“. Přišlo mi, že nejsem dostatečně sečtělá, takže jsem vstřebávala informace, jak to jen šlo. Dala jsem si za úkol přečíst min. 1 knihu týdně, což ke všem povinnostem a také mladistvému začínajícímu životu, způsobilo zkrácení mého spaní na to nejnutnější. Hodně jsem se stresovala školou, pocitem nedostatečnosti a pocitem, že nejvíce času musím věnovat studiu. Teď mi to přijde až absurdní, jenže ono to tak opravdu bylo. Po maturitě, která nemohla být jinak než s vyznamenáním, jsem si připadala skutečně nabytá vědomostmi. Měla jsem přehled z různých oblastí – věděla jsem, co kdo jaké knihy napsal, co se tehdy a tehdy stalo, věděla jsem všechny možné jiné – k životu samozřejmě nezbytné informace! A zase se stresovala tím, abych se dostala na vysokou, protože bez toho by asi planeta přestala existovat – pro mě to tak v tu dobu opravdu bylo. Vlivem různých okolností, které zas popisuji v jiném článku, jsem přerušila studium a odjela do Irska. To způsobilo jednu fantastickou záležitost – setkala jsem se s lidmi, s holkami z Polska, které měly sotva maturitu, dřely rukama a já najednou s nimi byla na jedné lodi. Nechápala jsem, že neznají základní záležitosti, chvílemi jsem z toho byla i hodně nesvá – o čem si s nimi mám povídat – nemůžeme probírat světový problém na druhém konci polokoule! A najednou jsem pochopila, že i když nic nevědí, jsou fajn, milé, je s nima sranda a hlavně mají něco, s čím jsem se ještě moc nesetkala – životní moudrost. Můj svět se pohnul a mě pomalu začalo svítat - k čemu mi je to kvantum informací, které jsem za život doslova nacpala do hlavy? Co s tím? Najednou mě začaly zajímat jiné otázky, které nám ve škole nikdo nepoložil, co s námi nikdo nerozebíral. Neměla jsem si s tím v podstatě s kým promluvit. Protože kolem mě byli samí studující právníci, doktoři, učitelé – lidi, co stále vstřebávají informace a ani chvíli se nezamyslí, zda to s nimi opravdu rezonuje, zda to je i jejich pravdou. Došlo mi, že jsme jak cvičené opičky – někdo napsal, druhý vezme, naučí se to, hlásá to a dokonce se i hádá za tuto pravdu, protože se považuje za odborníka. A tak jsem začala hledat. Doma jsem po letech spočítala, že mám šest indexů z vysokých škol – od oborů filosofie, ekonomie, psychoterapie, geografie, rozvojových studií, politologie – jen dva indexy ukončené. Na magisterském studiu jsem seděla v lavici a měla jsem pocit, jestli ještě znovu budu poslouchat to samé a rozebírat názory a myšlení někoho jiného, nejlépe v kontextu, jak to autor přesně myslel, že mě to snad položí. A poprvé přes názory mnohých, že navazující magisterský titul je důležitý a že s ním to bude v životě jednodušší, opustila jsem školu úplně a vydala se školou života. Skončila jsem s titulem Bc., jehož diplom jsem někde ztratila a v praxi ho vůbec nepoužívám.

 Hledala jsem na různých kurzech, rozšířeném vzdělávání, získala jsem hodně různých certifikátů, které mi také byly k ničemu, až jsem po čase poprvé začala hledat v sobě. Došla jsem k šokujícímu zjištění, které jsem doté doby vnímala jako klišé – veškerou moudrost máme ukrytou v sobě. A víte co? Je to pravda. Jak jsem byla vzdělána: Sokrates prohlásil slavný výrok: „Vím, že nic nevím.“ A opravdu – náš rozum nic neví, trvalo pár let, než mi to v hlavě secvaklo.

 Všechno vědění, všechnu moudrost – získáváme z jiných center v mozku, než které využívá běžné racionální myšlení a než pěstuje náš vzdělávací systém, naše kultura tahle centra popírá, až "zakrňují". Přejete si vědět? Přejte si moudrost, tím budete hledat sebe, záležitosti vám začnou zapadat dohromady, ale ve škole z tohoto rozvíjení zatím tolik nenajdete.